Láďa Plachý, který pracuje ve společnosti ALIMEX NEZVĚSTICE jako nákupčí, v letošním roce zažil padesáté třetí žně. V našem subholdingu již nemáme příliš takových zaměstnanců. Do tehdejšího družstva nastoupil v roce 1974 a prožil v něm celou svoji pracovní kariéru. Jeho velkým koníčkem je fotografování. A na první pohled poznáte, že do toho dává celé své srdce.
Co ovlivnilo výběr tvého povolání? Chtěl jsi vždycky pracovat v zemědělství?
Výběr mého povolání ovlivnili především rodiče. Oba pracovali v JZD Těnovice. Táta byl traktoristou a opravářem a já jsem s ním od mala chodil do práce. Takhle nenásilně jsem se dostal k tomu, že jsem se naučil řídit traktor a opravit řadu věcí. V roce 1968 jsem poprvé pracoval jako pomocník kombajnéra. To mi bylo 13 let. V průběhu těchto žní nás obsadila ruská armáda, což byl velmi silný zážitek, který si pamatuji do dnes. Seděli jsme v Těnovicích ve dvoře a sledovali vojenská letadla. Nikdo nevěděl, co přijde. V roce 1970 jsem nastoupil na střední zemědělskou školu obor mechanizátor. Začal jsem studovat v Sušici, kam se i dnes rád vracím. Po prvním roce jsme se ale přestěhovali do Křimic. Na školu vzpomínám velmi rád, měli jsme špičkově vybavenou dílnu a mohu říct, že jsem se tam hodně naučil. Obor, který jsem si vybral, mě bavil a studoval jsem se zájmem. Navíc ve škole byla vybavená fotolaboratoř a já už v té době fotografoval. Myslím si, že v porovnání s minulou dobou má současné školství problém držet krok s rychle se vyvíjejícími moderními technologiemi.
Můžeš nám přiblížit svoje pracovní začátky?
Do JZD jsem nastoupil v roce 1974, pracoval jsem krátkou dobu v Těnovicích a odešel jsem na dva roky na vojnu. Po vojně jsem se tam opět vrátil. Byl jsem k ruce tehdejšímu mechanizátorovi, který byl velmi precizní člověk. Naučil jsem se od něj spoustu věcí. Je velmi důležité mít po škole štěstí na dobrého mentora.
Jak se v průběhu tvého působení v ALIMEXU změnila tvoje pracovní náplň?
Moje práce se v průběhu let změnila hodně, v něčem byla jednodušší, v něčem byla složitější. Stroje byly jednodušší, měly hodně společných náhradních dílů, a to především ty, které byly vyrobené v NDR. V dnešní době si přivezeme traktor New Holland T7.270, úplně ten samý si přivezeme za měsíc a už tam jsou rozdíly. Orientace v náhradních dílech je tedy mnohem složitější. Dříve jsem si většinu katalogových čísel pamatoval, např. díly na zetoráckou převodovku jsem nakupoval z hlavy. Hodně jsem jezdil po republice, hlavně na Slovensko a na Moravu. Díly byly těžko dostupné, takže určitou roli hrály i známosti. Dříve se všechno opravovalo nebo renovovalo, což se dnes již nedělá. Díly se nakupují nové, v podstatě už ani renovovat nejdou. I servisy jsou vedené tak, aby opravy byly na určité úrovni, upřednostňují se originální náhradní díly. Dříve byly sklady v republice, nyní se většina věcí vozí ze zahraničí.
Co tě na tvé práci nejvíce baví?
Žádný den není stejný. Člověk jde do práce a neví, co všechno bude řešit. Naučil jsem se žít pod určitým tlakem, a když frmol není, tak mi to chybí. Většinou nejde nic plánovat dopředu, řada věcí se mění i během dne, a to mám rád.
Doporučil bys práci v zemědělství mladým lidem?
Bohužel v dnešní době příliš nefungují rodinné vazby, tak jako dříve. Do zemědělství jdou pracovat především lidí, kteří v něm vyrostli a od dětství si vytvářeli k oboru vztah. Lidé, kteří přicházejí zvenčí, se přesvědčují těžko. Problémem bývá pracovní doba, která je závislá na počasí. Jednoduše, zemědělství je životní styl.
Kdy jsi začal fotit a jaké byly tvoje fotografické začátky? Je jednodušší fotit v dnešní době?
Začal jsem fotit již na základní škole. První fotoaparát jsem dostal od rodičů. Můj koníček pak podporovalo i to, že jsem měl na střední škole k dispozici fotolaboratoř. Fotím především přírodu a zemědělství. Fotil jsem i svatby, ale to už v dnešní době dělám pouze výjimečně. Fotoaparáty byly manuální, všechny hodnoty se nastavovaly ručně, expozice se musela odhadnou, nebo měřit expozimetrem. Učil jsem se z příruček, odebíral jsem fotografické časopisy. Filmy jsem vyvolával po tmě, takže to bylo i o manuální zručnosti. Byl jsem vždycky zvědavý, co na fotce bude. S fotkou pak šly dělat minimální úpravy. V dnešní době něco vyfotím a mohu z toho udělat něco jiného. Fotil jsem černobíle. Naučil jsem se i proces barevné fotografie, ale to bylo mnohem náročnější. Každá fotka musí mít přidanou hodnotu. Mohu vyfotit technicky dokonalou fotku, ale něco tam bude chybět. Občas si říkám, že mám vybité baterky a už těžko něco vymýšlím.
Fotky mám uspořádané v pořadačích, ale často mi chybí datumy, což je škoda. Většinu fotek mám naskenovanou, s čímž mi pomáhala celá rodina. Později jsem dělal i diapozitivy a promítal jsem snímky přes diaprojektor, což jsme využívali při společenských setkáních.
Máme za sebou žně. Můžeš pro nás porovnat žně kdysi a dnes?
Dříve byly žně společenskou událostí. Kombajnér byl někdo. Když se jelo po silnici, lidé mávali, byla to událost. V dnešní době jsou žně považovány za běžnou zemědělskou práci. Spoustě lidí kombajny na silnici překáží. Doba se hodně změnila. Dříve tady bylo 16 kombajnů, okolo se pohybovalo spoustu lidí, bývala dobrá parta kombajnérů. Jezdili jsme i do jiných podniků na Moravu. Rád na to vzpomínám.
Máš mimo fotografování i nějaké jiné koníčky?
Mými koníčky jsou práce a focení. Já jsem stále „takovej starej mladej kluk“. Dcera si vzpomněla, že chce chovat kozy a vyrábět sýry. Nejprve jsem jí to rozmlouval, ale proti argumentu, že po někom ty zemědělské geny zdědila a nic s tím neudělá, nešlo protestovat. A teď už je její koníček i mým. Když vyženu kozy na pastvu, tak tam kolikrát jdu s nimi a je mi tam dobře. Doma máme traktor, který jsem zrenovoval a je to takový můj mazlíček. No, a focení přírody je o čase. Když chci něco vyfotit, tak si nejprve musím vytipovat místo, kde se dané zvíře vyskytuje, musím si o něm něco nastudovat, brzo ráno vstát, zamaskovat se a čekat. Ten výsledek mi ale za to stojí.
Na závěr bych se chtěla zeptat, jaké to je pracovat celý život v jednom podniku a co tě v ALIMEXU po celou tu dobu drželo?
Jsem srdcař, možná jsem i trošku pohodlný. Na otázku, jestli mám rád ALIMEX musím odpovědět, že mám. Hodně mě baví práce, hrozně rád jezdím. Řízení je pro mě relax, odpočinu si u něj a srovnám si řadu věcí v hlavě. Řídím, jak kdysi říkal Miro Žbirka, aristokraticky, prostě v klidu. Po těch letech zkušeností dokážu předvídat i řadu věcí. Některé věci odhadnu dopředu.
