Pole zlátne, sluníčko svítí, na obloze ani mrak. Na středisku to hučí, každý má svoji práci. A najednou se objeví auto s majákem. Několika tunové kolosy se prodírají spletí úzkých silnic, až na pole. A je to tady. Nadešly žně, vrchol celoročního snažení. Okamžik, na který se řada zaměstnanců i lidí z okolí těší, pro jiné je to období stresu a jistého sebezapření. I já jsem se na tohle období vždy těšila. Když jsem čekala až taťka sedne do kombajnu a začne kosit úrodu, o kterou celý rok pečoval. Ta hrdost, že právě on řídí ten největší stroj. Dodnes pečlivě vyžíná každé stéblo, ležák nebo močál.
Dnes už vidím žně trochu jinak. Mám doma agronoma, proto vnímám veškeré to úsilí a stres, které žně doprovází. Ano, období žní je něčím pozitivním, kdy celoroční snaha přináší kýžené ovoce, někdy větší a někdy menší. Hodiny strávené na poli od první přípravy půdy, přes setí, první ošetření, přihnojení, průběžné kontroly aktuálního stavu rostlin, až po příchod horkých letních dnů a blížící se termín sklizně, nekonečný koloběh vzorkování porostu, kdy človíček spolupracující s přírodou, odhaduje, co mu ta starost a péče přinese. Někdy se vše, co má, sejde a přichází jakési zadostiučinění, pocit, kdy víte, že jste udělali maximum, které se zúročilo. Že i přes případné chybičky a problémy vše dobře dopadlo, že sýpky jsou plné až po okraj a při dobré ceně komodit vše dobře prodáte. To je ten lepší případ.
V tom horším se i přes veškerou snahu nezadaří, a to, když má příroda jiné plány. Příběh naší letošní ozimé řepky a jařin je toho pravým příkladem, například naše milovaná, dnes bohužel trošku kontroverzní plodina, řepka. Celá vegetační doba bylo provázena různými úskalími, výskyt hrud, vlhko při zakládání porostů, sucho a mráz na počátku roku, málo účinné insekticidy v prodlužovací fázi, a především sucho v době rozvoje jednotlivých větví a tvorbě semen. Všechna ta práce, náklady, snaha o co nejlepší výsledek, a pak přijde období, kdy ve správnou dobu nespadne voda a celé to snažení skončí ne moc slavně. V našem případě výnosem 2,72 tuny z hektaru, což je oproti běžným letům velmi slabý výsledek.
Tisíckrát skloňované sucho. O nás zemědělcích se říká, že pořád pláčeme, a že co je jednou dobře, to nám jindy vadí. O suchu to platí dvojnásob. Pro polní práce je krátkodobé sucho příznivé, neboť lze v krátkém čase provádět jednotlivé operace bez komplikací a kvalitně. Ale všechno má své a svůj čas. Bez vody to zkrátka nejde. Letos mělo sucho vliv veliký. Části stonků a řada stébel zaschla, zrna a semena se nenalila, zaschla nebo se špatně vyvinula. Sucho se na porostech a jejich výnosu významně podepsalo. Malým pozitivem snad byl jen hladký průběh žní s minimálním přerušením ze strany počasí a téměř nulová potřeba dosušování sklizeného merkantilu. To rok minulý byl pravým opakem. Mnohým z Vás se snad ještě dnes vybaví sklizeň řady polí s tmavými, černěmi posetými klasy, které se snažily sklidit, průběžně do půdy zapadající, sklízecí mlátičky. A tak to u nás v zemědělství chodí. Každý rok je jiný. Občas normální, občas z různého pohledu extrémní. Každý rok je výzva a žně jsou velkým finálem.
Žně lze bohužel vnímat i z úplně jiného pohledu. Pohledu prostého človíčka, který neví nic o práci agronoma, traktoristy nebo kombajnéra. Člověka, který projíždějící traktor vnímá jen jako stroj, jenž ho zdržuje při jeho spěchu, prach a hluk z polí jako něco otravného při procházce nebo odpočinku na chatě. Proč musím počkat, než projede kombajn? Proč jezdíte po silnici? Proč tady prášíte? Díky dnešní uspěchané době, odcizování se lidí od přírody a nechápavosti důležitosti zemědělství pro život, se musí agronom setkávat s takovými i horšími stížnostmi a dotazy. Proč to všechno? Protože jestli chceme být věrní naší zemi, našim polím, našim potravinám, musíme dojet na pole, a pole sklidit. Pro kombajnéry, traktoristy i agronomy jsou žně jedno z nejvypjatějších období v roce. Ve dne, v noci, ve svátek, o víkendu stále v práci, na poli. Možná by jen trocha té pokory k této fázi zemědělského roku a práci těch všech, stačila.
A jak zhodnotit naše snažení? Výsledky letošního roku nedopadly až tak smutně, jak to zpočátku vypadalo. S výjimkou řepky se námi dosažené výnosy pohybovaly okolo průměru. A co dál? Letošní sklizeň byla ještě z části dosažena s nižšími vstupy. Co však přinese budoucnost? Kdo ví? Vysoké vstupy v podobě nájmů, ceny hnojiv a osiv, nafty a nejistá budoucnost v podobě s dotacemi spojené společné zemědělské politiky, nevěstí zatím světlé zítřky. To však nezměníme a musíme jít dál. Ať už jsou výhledy jakékoliv, my děláme dál svoji práci a už se připravujeme na sezónu další, neboť práce v přírodě a s přírodou je radost a zároveň poslání.
