Neznalý pozorovatel provozu dnešních zemědělských družstev by snadno podlehl dojmu, že zemědělec je synonymem pro „řidiče toho obrovského traktoru“. Ne vždy tomu tak ale bylo. Zemědělství prostupovalo děním obcí mnohem více než dnes. Mnohem více lidí mělo povědomí o produkci potravin, a hlavně mnohem více lidí se na tomto procesu podílelo. Dlouhá staletí byla těžká práce v zemědělství, vedle lidské práce, doménou tažných zvířat, ať už koní, volů či krav. Zapřahaly se za ně zejména nástroje pro obdělávání půdy, jako různá rádla, háky a plečky často vyráběné samotnými sedláky či místními řemeslníky. Skladba potažních strojů se začala měnit a rozvíjet již počátkem 20. století, kdy v českých zemích vznikala řada živnostníků a firem zabývajících se již sériovou výrobou nejrůznějších strojů, nástrojů a nářadí.
Mezi první zdroje energie, mimo lidské práce, byla zvířecí síla užívaná buď přímo k tahu nebo i k pohonu různých strojů vyžadujících rotační pohyb. K tomuto účelu bylo užíváno různých typů žentourů. Jednalo se o soustavu převodů, kdy tažná zvířata chodila po kruhové dráze a rotační pohyb byl přenášen k místu potřeby dlouhým hřídelem. Žentouru se užívalo zejména k pohonu čisticích mlátiček. Dalším stupněm mechanizace bylo použití rozmanitých motorů. Zpočátku zejména parních, vyžadujících dosti náročnou obsluhu několika pracovníky. Mobilní parní stroje, lokomobily, byly též důvodem častých požárů hospodářských budov a při polním výmlatu nejen že hrozily požáry polí, ale bylo nutné dovážet uhlí i vodu. Všechny tyto nedostatky přispěly téměř k plnému nahrazení náročného parního stroje dostupnějšími spalovacími motory poháněnými různými kapalnými palivy, benzínem, naftou, petrolejem apod. již ve 40. letech 20. století. V oblastech, kde byl zaveden elektrický proud, se stával nejdostupnějším a nejlevnějším zdrojem elektromotor, zpravidla umístěný na samostatném podvozku.
Pro pohon běžné žentourové čisticí mlátičky postačoval výkon motoru počínaje čtyřmi koňskými silami. Spalovací motory, které se začaly rozšiřovat počátkem 20. let 20. století, byly převážně konstruované jako mobilní, s podvozky umožňujícími snadnou přepravu, větší motory mohly být vybavené i vlastní stříškou. V českých zemích existovalo před 2. sv. válkou několik desítek výrobců těchto motorů rozmanitých konstrukcí. Někteří výrobci nacházeli inspiraci motory zahraniční výroby, zejména z USA, Anglie apod. Jiní vsadili na vlastní neotřelé konstrukce a doufali, že další vývoj těchto motorů bude směřovat právě tímto směrem. Někteří od výroby záhy upustili a dále se věnovali jiné produkci, jiní vydrželi až do příchodu války, případně vytvořili první výrobní program nově vznikajících národních podniků.
Mezi nejvýznamnější výrobce spalovacích motorů v českých zemích patřila např. Specializovaná továrna spalovacích motorů Ignác Lorenz v Kroměříži, Továrna hospodářských strojů L. Benz v Třebíči, Továrna spalovacích motorů a hospodářských strojů bratří Paříkových Napajedla na Moravě, Továrna strojů Wikov - Wichterle a Kovářík v Prostějově či Elektrotechnická továrna Václava Svobody v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, vyrábějící sortiment zahrnující elektromotory, stroje pro domácnost, spalovací motory a v neposlední řadě i traktory, podobně jako Škodovy závody v Plzni a Mladé Boleslavi, Českomoravská Kolben a Daněk v Praze a mnoho dalších.
Za zmínku stojí též užití motorových pluhů, které vedle tzv. lanové orby měly od počátku 20. století velký podíl na obdělávání rozlehlých polí v úrodnějších částech republiky. Jednalo se převážně o jednoúčelové stroje speciálně určené k orbě. Nejobvyklejší konstrukci tvořil rám automobilové konstrukce, dvě přední hnací kola velkého průměru, jedno zadní řídící kolo a rám pluhu s orebními tělesy, obvykle třemi až šesti. Pohonnou jednotkou byl nejčastěji víceválcový zážehový motor spalující méně hodnotná paliva. Nástupem orebných traktorů byly tyto stroje rychle zcela nahrazeny.
Samostatnou kapitolu tvoří tzv. lanová orba, spočívající v použití obvykle dvou samojízdných parních lokomobil vybavených lanovými navijáky, pomocí kterých byl mezi oběma stroji přetahován tzv. balanční pluh. Tento způsob orby byl velice efektivní, bylo možné orat na velké vzdálenosti, běžně 500 m, takže soustrojí se používala zejména na velkých pozemcích velkostatků. Z dnešního půdoochranného hlediska, vzhledem k nízkému utužení půdy, byla tato technologie zcela bezkonkurenční, protože po povrchu pozemku se pohyboval pouze pluh. V 30. letech 20. století pracovalo na našem území více než 300 těchto orebních soustrojí. Nejvýznamnějším výrobcem těchto polních gigantů byla anglická firma Johna Fowlera. Poslední orební garnitura tohoto typu byla vyřazena z provozu na státním statku Katusice až roku 1972.
Počátky a vývoj zemědělské techniky je velice rozsáhlé a komplikované téma. Bezpochyby nejzásadnějším strojem, který výrazně ovlivnil další vývoj zemědělství, je traktor. Traktor, takový, jaký ho známe dnes, prošel složitým vývojem. Do historie vstupovaly různé faktory, vývoj společnosti, válka či poválečný nedostatek mechanizace obecně. Některá konstrukční řešení byla v průběhu let zcela překonána, jiná najdeme u strojů z počátku minulého století stejně jako v těch nejmodernějších. Stručné historii některých výrobců traktorů se budeme věnovat v dalším článku.
Autor: Zdeněk Krýsl
