Jaké to je, vyrůstat vedle táty zootechnika? Také byste chtěli, aby vám vaše děti napsaly něco takového?
„Tati, proč sis vybral tuhle práci?“ Kdykoliv jsem se zeptala, dostalo se mi jednoznačné odpovědi: „Já jsem vyrostl na vesnici s okny na hnůj, od mala jsem věděl, co budu dělat.“ Po vysoké škole, tehdá ještě Vysoké škole zemědělské v Praze, začal pracovat u nás v Puclicích jako zootechnik a dodnes se nic nezměnilo. První pracovní den strávil na farmě Železná, která je, dnes už i pro mě, srdeční záležitostí. Když jsme byli se sourozenci malí, táta často doma víc nebyl, než byl. Když jsme ho chtěli vidět, museli jsme za ním do práce. V té době se u nás ještě chovali prasata a my jsme u toho rádi asistovali. Nakládka prasat na semošickém prasečáku pro nás byla velkým zážitkem. Stáli jsme téměř za plotem, protože jsme se báli, ale museli jsme u toho být, protože se nám to vlastně moc líbilo. S postupem času došlo ke zrušení chovu a nám nezbylo nic jiného, než překonat strach a jezdit na kravičky. Tenkrát to byla obrovská a nebezpečná zvířata, která jsme pozorovali z ještě větší dálky. Sestra v tom pokračuje dodnes:-) V našich dětských očích se tatínek rovná největší hrdina, protože se nebál a šel si kravičku pohladit, stál vedle ní a my nééé. Před deseti lety jsem se ke krávě bála přiblížit, a ještě před čtyřmi roky bych si klepala na čelo, kdyby mi někdo řekl, že vedle krav budu stát jednou také.
Ač jsem po něm zdědila úplně všechno, lásku ke zvířatům jsem si musela najít sama. Z obrovské vize stát se lékařkou zbyl prach, a když jsem přišla s myšlenkou, že zkusím zootechniku v Praze, dnes už na České zemědělské univerzitě, nadšení se nekonalo, i když mi to nikdy takhle neřekl. Věděl, jaký je můj strach a hlavně, do té doby jsem nikdy neukazovala náklonost ke zvířatům a „špinavé práci.“ I přesto všechno jsem úspěšně absolvovala první rok na zemědělce a plán znovu zkusit medicínu nebyl na pořadu dne. Někde v hloubi jsem musela být alespoň málo ovlivněna jeho láskou a nadšením pro tuto práci, protože mi stačil rok a věděla jsem, že to je ono, a že chci být jako můj táta! Nyní začínám třetí ročník, celé léto jsem byla pod křídly nejlepších zootechniků a veterinářů u nás v kravíně, kde jsem se dostala i k opravdové praxi a věřím, že mě to posune kupředu. Dnes už si troufám říct, že se mi povedlo tátu dostatečně přesvědčit o své lásce a nadšení pro to stejné, co i on má rád. Na vlastní kůži jsem si zkusila, proč v té práci tráví tolik času. Nejde odejít od rozdělané práce, nejde nechat zvíře čekat do zítřka, nejde nad tím mávnout rukou. Jak táta rád a často říká laikům: „Kráva neví, že je svátek nebo středa, chce žrát každý den. Zkoušeli jsme jí to odnaučit, a když už to skoro uměla, třetí den chcípla.“ O tom ta práce je. Musíte jí obětovat část sebe a čas. To nejde, když to člověk nedělá srdcem. Doufám, že se mi jednou povede být jako můj táta, a že i on bude na mě moct být pyšný tak, jako jsem já na něho.
