David Richter je ředitelem v naší prvovýrobě KLADRUBSKÁ od ledna roku 2021. Převzal dobře fungující společnost od dlouholetého ředitele Pavla Vítka a myslím si, že si vede víc než dobře. Jeho manželka Lucie se před nedávnem vrátila po rodičovské dovolené do zaměstnání. Nastoupila jako odborný evident půdy do subholdingu AGRO ZZN Rakovník, konkrétně do firmy CHMELEX. Oba mají vztah k zemědělství od dětství a shodli se, že považují práci v tomto oboru za perspektivní. A jak se spolu seznámili? Potkali se na Střední zemědělské škole v Rakovníku, kde oba studovali. Lucie nastoupila do prvního ročníku, David byl tou dobou v ročníku čtvrtém. A jak s úsměvem prozradila Lucie, vybral si ji on, protože ona by se jako studentka prvního ročníku vůbec neodvážila poohlížet mezi maturanty.
Jak jste se dostali k zemědělství?
Lucie: Moji prarodiče vlastnili statek, na kterém jsme jako děti trávili téměř všechen volný čas. Museli jsme pomáhat. Často jsme měli v plánu jiné akce, takže přiznávám, že ne vždycky nás to bavilo. A s odstupem času jsem za tu zkušenost velice ráda.
David: K zemědělství jsem se dostal přes svého dědu, který učil na Střední zemědělské škole v Rakovníku. Měl jsem pozitivní vztah k jídlu a potravinám, bavilo mě vaření, takže jsme přemýšlel, že půjdu na hotelovou školu. Nakonec jsem ale došel k názoru, že zemědělství má k jídlu blízko a rozhodl jsem se pro zemědělskou školu. Určitou roli hrálo i to, že jsem nemusel dojíždět.
S rodinou žijete na vesnici, oba ale pocházíte z města. Co vás k tomu vedlo?
Lucie: Na vesnici žijeme čtvrtým rokem. Oba pocházíme z Rakovníka, kde jsme také na začátku bydleli. V paneláku nás to ale s malým dítětem ubíjelo, scházela nám příroda, zahrada, zvířata, a proto jsme se rozhodli, že chceme žít na venkově.
Chováte nějaká zvířata?
Lucie: Máme psa, rybičky, africké šneky, morče a králíky. Druhým rokem chováme včely, které postupně rozšiřujeme a nestačíme se divit, jak jsou dokonalé. U domu je poměrně velká zahrada. Najdete tam i skleník a ovocné stromy. Brambory, cibuli nebo zeleninu si v sezóně pěstujeme sami, z čehož mám velkou radost.
V případě, že byste k tomu měli podmínky, chtěli byste v současné době soukromě hospodařit?
David: Myslím si, že bychom se k tomu s manželkou dokázali postavit čelem, takže si to představit dokážeme. Nechtěli bychom ale kombinovat pravidelné zaměstnání se soukromým hospodařením, kterému bychom se věnovali po práci.
Vzhledem k tomu, že jste vystudovala agropodnikání, nechtěla jste po rodičovské nastoupit do provozu a pracovat jako agronomka nebo zootechnička?
Lucie: Moje současná práce má tu výhodu, že pokud je to nezbytné, mohu pracovat i z domova. Vzhledem k věku našich dětí je to velká výhoda.
David: Je nereálné, abychom měli s dvěma malými dětmi oba časově náročnou práci. Manželku by asi bavilo pracovat jako zootechnička. Zootechnik však musí být v práci každý den. Syn chodí do první třídy, dcera do školky. Prarodiče pracují, takže je občas docela náročné vše zorganizovat, hlavně v okamžiku, kdy některé z dětí onemocní.
Snažíte se o to, aby si vaše děti vytvořily vztah k zemědělství?
David: Určitě ano. Baví je to, např. syn si nosí obrázky hospodářských zvířat i do školy. Pokémoni ho skutečně nebaví. Doma máme spoustu modelů zemědělských strojů, se kterými si neustále hraje. Ví, jak po sobě jdou práce na poli. V době, kdy jsem pracoval jako zootechnik, se mnou často jezdil do práce. Aktuálně by chtěl být kombajnérem. Dcera je také velká pomocnice. Ráda zahradničí, chodí mlsat drobné ovoce, které nám roste na zahradě, ve věku 3,5 roku nemohla pochopit, proč další angrešty narostou až příští rok. Je také velkou milovnicí a pečovatelkou zvířat. Snažíme se je vychovávat s respektem k přírodě a učíme je, že potraviny nejsou zadarmo a za všemi stojí spousta práce a času.
Oba máte zemědělské vzdělání. Byla práce v tomto oboru jasnou volbou?
David: Základní škola mě vůbec nebavila. Vzhledem k tomu, že na střední škole učil můj děda, tak jsem se do školy připravoval, abych mu neudělal ostudu. Obor mě ale bavil, zajímal jsem se o něj. Chodil jsem nejen na povinné praxe, ale domlouval jsem si i brigády. Bylo by mi líto, když mám zemědělské vzdělání, abych se tomu oboru nevěnoval.
Lucie: Já jsem před rodičovskou dovolenou pracovala mimo obor, ale nyní mi vyhovuje, že mohu zúročit to, co jsem studovala.
Čím byste přesvědčili současnou mladou generaci, aby šli pracovat do zemědělství? Často bývá problémem časová náročnost.
David: Myslím si, že při práci v zemědělství jsou lidé svobodní. Co se týká časové náročnosti, tak je to z mého pohledu docela sporné tvrzení. V případě, že někdo jezdí do práce např. do Prahy, tak spoustu času stráví jenom na cestě do zaměstnání. V našem podniku pracují většinou místní lidé. Mají to tedy relativně blízko do práce, pohybují se v přírodě. Jedná se o velmi různorodou práci, navíc si lidé utvářejí prostředí, ve kterém žijí. Doba se hodně změnila. Používáme moderní stroje, naše kravíny jsou dobře vybavené. Mohu říct, že můžeme nabídnou dobré pracovní prostředí. Na nosných strojích se většinou střídají dva zaměstnanci, takže po dlouhé směně mají volno, nebo směnu běžnou. Máme tedy prostor i pro údržbu. Všechno je hlavně o organizaci práce. Řada zaměstnanců bydlí v našich bytech, mají oběd za přijatelnou cenu, stráví minimum času na cestě do práce. Pracovat v Praze je sice líbivé, ale nikdo nevidí ty mínusy.
Jak, vzhledem ke svému věku, dokážeš uřídit pracovní kolektiv, v tak velké společnosti, jakou je KLADRUBSKÁ?
David: Musím říct, že mám ve vedení kvalitní lidi, na které se mohu spolehnout. Ve firmě jsem téměř pořád. Kolegové mi o všem říkají, můžeme tedy společně průběžně řešit případné problémy. Často se ptám i na názor zkušenějších kolegů, kteří jsou znalí místních poměrů. Máme pravidelné porady vedení, a i já se jim snažím vyjít vstříc. Pravidelně chodím do provozu. Nicméně, se jako ředitel nemohu utápět v detailech, protože musím řešit celou škálu jiných záležitostí, takže se snažím úkoly delegovat a zachovat si makro pohled, tak aby mi neutíkaly jiné důležité věci. Něco bych třeba vnitřně udělal jinak, ale nechávám kolegům volnou cestu. Důležité je, aby došli k cíli, a třeba i jiným způsobem, než bych postupoval já.
Řešíte doma pracovní problémy?
Lucie: Vzhledem k tomu, že pracuji ve společnosti, která je v koncernu nová, tak s problémy většinou přicházím já a David mi říká, jak to funguje v KLADRUBSKÉ. V daném okamžiku se u nás zavádějí nové systémy, se kterými má manžel již řadu zkušeností, takže si jeho názor ráda vyslechnu.
Na co jsi v KLADRUBSKÉ pyšný?
David: Daří se nám v živočišné výrobě. Máme dobré výsledky, hezký areál v Kladrubech, na který jsme všichni pyšní. Dobře fungujeme i s obcí. Hodně investujeme, a tím dáváme práci dalším lidem v regionu, což je přidaná hodnota. Kalkulace na mléko nám vycházejí dobře, protože máme i vstupy z rostlinné výroby za rozumné ceny. K nákladům přistupujeme s rozumem. Aktuálně dojíme průměrně 36,5 litrů na ustájenou dojnici. Důvodem není jenom krmení. Udělali jsem spoustu organizačních opatření, které na to mají také podstatný vliv.
Jaký máte názor na společnou zemědělskou politiku?
David: Vzhledem k tomu, že se jedná o směřování Evropské unie, tak to nemůžeme ovlivnit. My, jako KLADRUBSKÁ, přijdeme zhruba o 5 milionů Kč. Budeme však stále dělat produkční věci, protože musíme uživit zaměstnance, za které mám velkou odpovědnost. O co přijdu, musím dohnat někde jinde. Mým řešením je, že se zaměříme na to, abychom měli ještě lepší výsledky. Pěstování kmínu nás neuživí. Nechci dělat něco, co následně zaorám. Musíme jako zemědělci vyrobit potraviny za přijatelné ceny. Naší cestou je produkce mléka, pestrý osevní postup, zařazujeme vojtěšku zaměřujeme se na precizní zemědělství.
Na závěr bych vás poprosila o tři slova, která jsou charakteristická pro vaši práci.
David: Svoboda, zaměstnanci, příroda. Do práce chodím rád. I když mě kolegové někdy štvou, což je normální, tak se na ně těším.
Lucie: Různorodost, volnost, příroda. Baví mě, že nesedím pouze v kanceláři u počítače, ale dostanu se do provozů a na pole.
