Plán udělat rozhovor s Lukášem Vojířem, ředitelem zemědělské společnosti AG AGROPRIM, s.r.o., Netvořice, jsem měla v hlavě už dlouho. Inspirovala jsem se jeho pracovním nasazením, vztahem ke zvířatům i faktem, že patří mezi nejmladší ředitele zemědělské prvovýroby v celém koncernu. Co vše se událo na začátku jeho kariéry a jaký má recept na úspěšné řízení podniku?
Jak se stane, že člověk řídí zemědělský podnik, jako je tento?
Velkou roli v tom hraje celoživotní píle. Je třeba mít nějaký cíl a na něj se soustředit a snažit se ho, ne za každou cenu, dosáhnout. Není to ani o štěstí, ani o náhodě. Člověk musí vést veškeré aktivity jedním směrem.
Byla práce v zemědělství vždy vaším snem?
Měl jsem spíše takové dílčí sny. První z nich byl dostat se na střední rybářskou školu. Druhý sen byl ji úspěšně dokončit. Třetí byl dostat se na vysokou… A takto bych mohl pokračovat. Ale abych si jako malej kluk řekl „jednou budu ředitel“, to ne…
Střední rybářská škola. Takže vás v pubertě lákaly ryby?
Ano. A proto jsem se v patnácti rozhodl jít studovat do jižních Čech, konkrétně do Vodňan. Přátelé i rodina jen nechápavě kroutili hlavou. Pocházím ze Středočeského kraje a tady žádné rybníky ani kdo ví jaké podmínky pro rybáře nejsou. Ale já si šel za svým a i po letech jsem za to moc rád. Vodňanská škola mě motivovala přihlásit se na vysokou. Kladli nám na srdce, že střední školou to nekončí. Tou to teprve začíná. A tak jsem si na vysoké vybral studium všeobecného zemědělství v Českých Budějovicích.
Po škole jste začal rovnou pracovat?
Popravdě jsem pracoval už při škole. Udělal jsem si živnostenský list a pátek, sobotu i neděli jsem trávil týden co týden v lese. Začínal jsem jako těžař. Měl jsem motorovou pilu a těžil jsem stromy.
Motorová pila má hezkých 12 kilo, to se člověk zapotí. Jak dlouho vám tento byznys vydržel?
Pár let. Po chvíli jsem k sobě totiž přizval spolužáka. Koupili jsme lesnický traktor, abychom se stali linkou. Jeden těžil, druhý dřevo přibližoval a pravidelně jsme se střídali. Týden jsem těžil já, kolega tahal a naopak. Dělali jsme komplet celé zakázky a finančně ta práce dávala smysl. Nakonec se pro mě les stal námětem diplomové práce.
O čem jste psal?
Pod záštitou Národního parku Šumava v Kašperských horách jsem si zvolil téma s názvem „Kůrovcová kalamita po orkánu Kyrill na Šumavě“.
Čím jste se živil po škole?
Dál jsem těžil. Už jako inženýr. O peníze nouze nebyla. Dokonce jsme k sobě s kolegou přibrali dalšího člověka. Najednou mi ale došlo – tak na co jsem tu školu vlastně studoval? Abych zůstal v lese? To není cíl…
Takže jste s těžbou skončil ze dne na den?
Tak to úplně nebylo. Ale řekněme, že jsem se otevřel různým pracovním příležitostem. Najednou ke mně přišla nabídka na místo hajného pro Lesní závod Konopiště. Zaradoval jsem se. Pak jsem ale začal počítat. Státní zaměstnanec Lesů České republiky. Tabulkový plat. Ekonomicky to nevycházelo. A tak jsem začal chodit po různých výběrových řízeních, abych si udělal povědomí o tom, co trh práce nabízí. Bral jsem to jako sport. Neměl jsem co ztratit. Prošel jsem třeba Agenturou na ochranu přírody a krajiny nebo jsem absolvoval pohovor na pozici referenta životního prostředí krajského úřadu. A abych byl upřímný, nic mi nebylo dobrý. Nechtěl jsem být „ouředníčkem“, co denně dojíždí do Prahy a zpátky. Nevyplatilo by se mi to časově, ani finančně. Pomyslel jsem si, že to radši zůstanu v lese.
Ale v lese jste nezůstal…
Jednou jsem jel kolem téhle firmy. Napadlo mě, že bych se mohl zeptat, jestli by se tu pro mě nenašla nějaká práce. Ten podnik jsem znal velmi dobře. V pubertě jsem si tu přivydělával na brigádě jako traktorista.
Prostě jste sem přišel?
Prostě jsem sem přišel. Bylo to dobře načasované, protože tenkrát tuhle firmu koupil Podnik živočišné výroby Strakonice a na společnosti vázly mnohamilonové dluhy.
. Nový ředitel to tady chtěl postavit na nohy. Měl velké ambice. A aby toho nebylo málo, Podnik živočišné výroby záhy koupil Agrofert, velká a stabilní společnost. Napadlo mě, tady by mohla být budoucnost.
A měli pro vás takhle „na počkání“ práci?
Měli. Jakmile jsem se dal do řeči s tehdejším ředitelem, řekl mi, že s mým vzděláním mě do svého týmu vezme hned. Myslel si, že nutně potřebuji práci, a chtěl mě „zachránit“. Já ale zachraňovat nepotřeboval. Řekl jsem, že si vše nejprve rozmyslím. On byl ale v šoku. „Cože, co jste říkal? Že si to chcete rozmyslet? Tak s tím jsem se ještě nesetkal…,“ reagoval překvapeně. Nicméně já jsem si skutečně měl co rozmýšlet. Různých pracovních nabídek okolo mě v tu dobu proběhlo více. A navíc jsem práci měl. Nestrádal jsem.
Jak dlouho vám to „rozmýšlení“ trvalo?
Asi měsíc. Naštěstí jsem tu nabídku nakonec přijal. Především protože jsem cítil, že o mě ta firma upřímně stojí. Navíc jsem ten podnik znal z dětství. A kromě toho jsem o něm měl absolutní znalost hlavně díky myslivosti. Když se pohybujete po polích, musíte vědět, komu patří a kdo na nich hospodaří. Byly to pro mě známé vody. Vize růstu a entusiasmus tehdejšího ředitele mě přesvědčily. Byl to pro mě zlomový okamžik. Musel jsem odříznout práci v lese…
Na jakou pozici jste nastoupil?
Na pozici mechanizátora. Měl jsem na starosti dílnu. Objednával jsem náhradní díly. Zajišťoval servis. A staral se o všechno kolem mechanizace. Dělal jsem to plus mínus šest let.
A pak?
Pak jsem se stal ředitelem.
Jak se to událo?
Ode dne, co jsem do Agroprimu nastoupil, jsem svou práci dělal na 100 %. Nerozlišoval jsem víkendy a pracovní dny, přesčasy byly samozřejmostí. Pár lidí si toho zřejmě všimlo. I když se bývalý ředitel pan Herma blížil k důchodovému věku, na jeho místo bych si ani ve snu nepomyslel. Spíš jsem se sám sebe ptal, koho nám na jeho pozici dosadí…To byl v Agrofertu ještě Standa Kučera, hlavní mechanizátor. Často jsme si volali, dával mi cenné rady. A jednou mi takhle zavolal, jestli nemůžu přijet do Zdislavic, že potřebuje něco probrat. A tak jsem přijel…
Tušil jste něco?
Vůbec ne. Ale ve chvíli, kdy Standa řekl, že se mnou chce mluvit ředitel zemědělské divize Jindřich Macháček, trochu to ve mně hrklo. Okamžitě se mi drala na mysl otázka, co jsem udělal špatně? Záhy jsem si všiml, že kromě pana ředitele na mě čeká také pan Mašek, ředitel Primagry, jejíž dceřinou společností Agroprim byl. A aby toho nebylo málo, byl přítomen i Milan Škvor, ředitel prvovýrob Agrofertu. Napadlo mě, že jsem asi něco „provedl“, že to je můj konec.
A on to byl teprve začátek…
Pan ředitel Macháček se mě zeptal, jak si to představuji se svým životem dál. Ptal se mě na vizi toho, kde se vidím za pár let. V té době jsem už věděl, že bych se rád usadil. A chtěl jsem se usadit právě v Netvořicích. Sdělil jsem mu tedy své plány a on mi na to opáčil, že by chtěl, abych Agroprim řídil. Pan Herma už byl těsně před důchodem…
Jaká byla vaše reakce?
Měl jsem radost. Ale chvíli jsem tomu nevěřil.
A pak se to stalo…
Zhruba rok mě pan ředitel Herma na tuto pozici „zaučoval“. Vzal si mě pod křídla a všechno mi vysvětlil. Začal mě brát na představenstva a já se pomalu učil všechno, co jsem na tuto pozici potřeboval vědět. Jeho přístup byl skvělý, hodně jsem se toho od něj naučil.
Co bylo první, čím jste se z pozice ředitele v Agroprimu zabýval?
První dva roky jsem dával dohromady půdu. Chyběla nám. Na stole štos výpovědí z pachtovních smluv. Udělal jsem si vizitky a začal jsem jezdit po lidech. Od rána do večera. Některé pachtovní smlouvy s vlastníky půdy byly na dobu určitou, pomalu jim končila platnost a ne každý nám svá pole chtěl opětovně pronajmout.
Proč?
Řekněme, že doba nebyla „politicky příznivá“. Agrofert sice politiku nedělá, nicméně média na něm jeden čas nenechala nit suchou. A to hrálo do noty konkurenci. Tedy soukromým zemědělcům, kteří pronajímatele přemlouvali, ať poskytnou půdu raději jim. Bylo třeba se sebrat a navázat pevnější vztahy. Když jsem za majiteli půdy přijel, viděli, že jsem normální chasník vedle z vesnice, který má zájem na tom, aby o jejich pole bylo dobře postaráno. Snažil jsem se tu situaci stabilizovat. Skvělí lidé i moderní stroje jsou vám k ničemu, když vám chybí půda.
Jak vypadá váš běžný ředitelský den nyní?
To může být pokaždé jiné. Záleží na ročním období. Jednu zimu nám onemocněl jeden ze zaměstnanců a na jaře neměl kdo jezdit postřikovačem. Na nic jsem nečekal, sedl jsem do stroje a vyjel na pole. Ale to byla, pochopitelně, výjimečná situace. Upřímně – nejsem kancelářský typ. Když už musím pracovat s počítačem, snažím se vše zvládnout během dopoledne. Primárně jsem jednatelem, co jedná. Řeším záležitosti, které se týkají chodu firmy. Školení, revize, plány investic, nákladové položky. Společně se svými zaměstnanci plánuji nákupy hnojiv, osiv i postřiků. Odpoledne jdu do provozu. Musím s firmou být v každodenním kontaktu. Objedu si pastvinu. Podívám se do kravína, jestli je všechno, jak má být. Jdu se projít, tu vidím, že chlapi na poli hnojí. Zastavím se za nimi, pohovoříme, jak to jde, jestli něco nepotřebují. Pak dojdu na dílnu, zjistím, co se zrovna opravuje a zda nechybí nějaká součástka. Do toho personální záležitosti… Teď nám například bude odcházet do důchodu dlouholetý zkušený zaměstnanec.
Je to problém?
Je to problém. Lidi nejsou. A vůbec nejtěžší je někoho sehnat do živočišné výroby. To ty náborové inzeráty musím doslova maskovat.
Co to znamená?
Napíšu, že hledám traktoristu do zemědělského podniku. Když jsem napsal, že hledám ošetřovatele do živočišné výroby, za dva roky se neozval nikdo. Když mi lidé na inzerát volají, jako první se mě ptají: „Ale nehledáte traktoristu do živočišné výroby, že ne?“
Co jim odpovídáte?
Do telefonu jim neřeknu nic. Zvu je rovnou na návštěvu, přijďte, pohovoříme. Jakmile dorazí, vyložím karty. Ty ale nejsou vůbec špatné. Kratší pracovní doba než v rostlince, slušný plat, hmatatelné výsledky.
Čím to tedy je, že lidé u zvířat pracovat nechtějí?
To kdybych věděl… Nechápu, proč to ty lidi nebaví. Je to pěkná práce, která má smysl. Už jste někdy viděla, jak se rodí tele? To je přece radost. Ale nese to s sebou i starosti, nebudu lhát.
Jaké?
Když se rodí telata, dochází k tomu v kteroukoliv denní dobu. I v noci. Komu se chce v jednu ráno vstávat z postele a pomáhat nezkušené krávě s porodem? Takovou práci prostě musí dělat srdcař. Těch není moc. Kromě toho zvířata nezajímá, jestli je státní svátek, víkend nebo dovolenková sezona. Vždy musí být v čistotě, nakrmená a zdravotně v pořádku. To vyžaduje jistou loajalitu. A především – časovou flexibilitu. Co jste dělala minulý pátek v devět večer?
Co jste dělal vy?
Mně v tu dobu zazvonil telefon, že nám z pastviny utekly krávy. To je věc, která do rána nepočká. Byla tma. Sedm stupňů. A lilo jako z konve. Honili jsme je skoro do půl jedné. To bylo „haló“.
Pokud jde o byznys, vyplatí se vám živočišnou výrobu držet?
Když se na to podívám jako ekonom, chce se mi říct, že ne. Je pro nás ztrátová. Především proto, že vycházíme ze staré technologie. Stáje byly navržené na jiný chov, dnes využíváme areál, kde se v minulosti dojilo. Chov masných krav vyžaduje úplně jiné podmínky a to se na té naší ekonomice musí podepsat. Největší nákladová položka je však krmivo.
Hrajete si někdy s myšlenkou, že byste živočišnou výrobu opustil?
Upřímně? Každý den. Taková rozhodnutí musíte nejprve promyslet. Máme obrovský areál, 300 hektarů trav. Kdo by nám ty trávy spásal? Navíc rostou v terénu, kam se lidská síla dostane jen těžko. Nicméně pro krávy to není žádný problém. Díky živočišné výrobě je pěstování plodin na našich polích různorodější – nekoukáme pouze na to, co je ekonomicky výhodné, ale do svých osevních postupů zařazujeme taky například jetel nebo vojtěšku. Prostě proto, že je krávy potřebují. A v konečném důsledku je to dobré i pro půdu, protože jsou to plodiny, které zlepšují její kvalitu. Mimo to nám živočišná výroba přináší také hnůj. I když nám to množství zdaleka nepokryje veškerou plochu orné půdy, se kterou hospodaříme, je dobré mít své vlastní zdroje a nespoléhat se pouze na strojená hnojiva.
A co by se muselo tedy stát, aby živočišná výroba ztrátová nebyla?
Přemýšlím nad tím dennodenně. Areál by musel vypadat úplně jinak. To je obrovská investice. Její návratnost je téměř nepředstavitelná. Takže hledám jiné způsoby. Osobně bych na to šel skrze diverzifikaci příjmů, například vybudováním fotovoltaiky…
Buďte konkrétní.
Před pár měsíci Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhlásilo českým firmám dotační podporu pro zřízení fotovoltaických elektráren. Zareagoval jsem okamžitě. Spolu se společností Farmtec jsme udělali projekt na elektrárnu, která by pokryla střechy všech budov u nás v areálu. Roční výkon by byl zhruba 650 megawatthodin. Energii, kterou bychom nespotřebovali v rámci Agroprimu, bychom prodali. To by pro živočišnou výrobu mého podniku znamenalo velký příjem. A tak jsem podal žádost o dotaci. Ze zemědělské divize koncernu Agrofert jsem ji podal mezi prvními. A jako první jsem dostal souhlas. A byla nám přiznána dotace.
Takže budete stavět fotovoltaiky?
Bohužel zatím nevíme. Nejsou totiž dosud známé všechny podmínky prodeje elektrické energie v dalších letech. Spotřeba elektrické energie našeho podniku je minimální, tudíž bychom museli zhruba 90 % vyrobené elektřiny prodávat do sítě. Nakonec tedy byly v prvním kole upřednostněny jiné firmy, kde je elektrická spotřeba větší.
Mrzí vás to?
Mám pro to pochopení. Ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že je mi to líto. Zatímco ostatní mají bioplynové stanice nebo produkci mléka, Agroprim nemá přes rok jediný příjem. Byl to projekt, pro který jsem se nadchl. Takže doufám, že nakonec na náš projekt taky dojde. A třeba mě napadne ještě jiná cesta.
Plánujete v příštích letech nějaké jiné investice?
Největší položkou v investicích bude rozhodně i nadále nákup půdy a pozemků. Samozřejmostí jsou také investice do mechanizace a nákupu nové techniky. O tom však nebudu rozhodovat sám. Vždy si se zaměstnanci sednu a dáme hlavy dohromady. Ani tentokrát to nebude jinak. Nakonec to jsou oni, kdo se stroji budou pracovat. Potřebuji, aby s nimi byli spokojení.
Jaký je váš recept na úspěšné řízení podniku?
Já si zakládám na komunikaci. Snažím se předcházet jakýmkoliv problémům. Rád věci řeším zavčasu. Vážím si zpětné vazby a zajímá mě názor druhých.
Pokud jde o kariéru, máte ještě nějaký sen?
Svoji práci mám upřímně moc rád. Občas si ale hraji s různými myšlenkami. Dost mě baví komunikace. Mám rád velké výzvy, které mě motivují k ještě větším pracovním výkonům. Uvidíme, jestli mi nějakou osud postaví do cesty.
Co byste svému podniku popřál do příštích let?
Popřál bych mu co nejvíce skvělých a kvalifikovaných lidí. Na těch totiž stojí i padá úspěch každé firmy.
Autor článku: : Adéla Čabayová