Naše společnost vlastní sila v západních a ve středních Čechách. Většinou však nemáme zaznamenanou historii těchto působivých staveb, které jednoduše v krajině nepřehlédnete. Potěšilo mě tedy, že bývalý vedoucí votického sila Zdeněk Švec a současný vedoucí Luboš Hrubý souhlasili, našli si čas a povyprávěli mi o starých časech. Pan Švec je pamětník, který ve výkupu působil ještě před výstavbou sila. Pečlivě se na rozhovor připravil a podrobně mi spolu s Lubošem Hrubým popsali, jaké to bylo kdysi a jaké je to dnes.
Píše se rok 1969, silo zatím nestojí, ale ve Voticích na náměstí již najdete středisko výkupu. Čím vším se votický výkup v sedmdesátých letech vlastně zabýval? Organizačně patřil pod ZZN Praha, odštěpný závod Benešov, centrála ZZN byla v Opletalově ulici v Praze. Hlavní pracovní činností byl nákup obilovin, jejich uskladnění a následný prodej odběratelům k dalšímu zpracování. Využíván byl vzájemný obchod se zemědělci v krmných směsí, hnojivech a dalších výrobcích. Pracovníci výkupu dále zajišťovali agronomické služby, prováděl se výkup a prodej sena, obchodovalo se s bramborami, vejci a ovčí vlnou. Opravovaly se i jutové pytle a to ručně, jednoduše se látaly a zašívaly, protože peněz nebylo nazbyt. Brambory byly expedovány nákladními vlaky, jednalo se poměrně náročnou práci, protože se všechno nakládalo a skládalo ručně. Ve vagónech se vozila také pytlovaná krmiva a hnojiva. Než se postavilo silo, byly k dispozici menší sklady a špejchary v Beztahově, v Jankově, v Olbramovicích, v Heřmaničkách a i na dalších místech. Součástí výkupu byla poměrně silná autodoprava, která měla cca 15 aut s vlastní opravárenskou dílnou. Nemůžeme opomenout maloobchodní prodejnu, se sídlem na náměstí ve Voticích, kde bylo možné koupit lopaty, hřebíky ale i krmné směsi a další zahrádkářské a chovatelské potřeby, v čemž naše společnost pokračuje i dnes. Už v té době provozovali sklad chemických přípravků. Nicméně, příliš přípravků, tak jako v dnešní době, k dispozici nebylo.
V roce 1969 byla zahájena výstavba mísírny hnojiv, a to v místě, kde je v současné době chemický sklad. Vykládka probíhala z vagonů do třech boxů, z kterých se jednotlivá hnojiva dle požadavků od zemědělců mísila. I v této době už probíhaly kontroly od státních orgánů na kvalitu jakosti. V roce 1975 byl ukončen provoz mísírny z důvodu prašnosti hnojiv, který by měl v budoucnu negativní vliv na ocelovou konstrukci sila. Hnojiva se poté vykládala pouze pytlovaná přímo na nádraží. Mísírna byla předělaná na sklad agrochemie a k tomuto účelu slouží až dodnes.
V roce 1975 začala výstavba sila o kapacitě 28 500 t. Jednalo se ve všech ohledech o atypické silo. Obdobné v České republice nenajdete, a to jak kapacitně, tak technologicky. Zemní a betonářské práce zajišťovala stavební společnost Průmstav Praha, montáže, konstrukce a technologie společnost Konstruktiva. Jednotlivé díly sila byly přivezeny vlakem a skládaly se po celém Beztahově. Postupně se navážely na místo a silo se stavělo po patrech včetně technologií současně. Zároveň se stavěly i další skladovací haly na obiloviny, zázemí areálu, dílny, sklady a kotelna na tuhá paliva. Do provozu bylo silo uvedeno v lednu 1982, a to s ročním zkušebním provozem. Spolu s hangáry je celková skladovací kapacita střediska 33 500 t. Stavba trvala 7 let a s humorem se o ní říká, že je to stavba tří pětiletek. Po zprovoznění sila byla prodána většina malých skladů a špejcharů, ty pak byly většinou zbourány, a pokud stojí, tak jsou zchátralé a nejsou již využívané.
K prvním skladníkům na sile ve Voticích patřil Bohumil Havránek. Nastoupil při otevření sila a prožil tady celý pracovní život. Nejprve strávil rok zácviku na benešovském sile a poté se vrátil na silo do Votic. A jak podotknul pan Švec: „Bohouš se zaučil v Benešově velice dobře, postupně dostával k ruce na zaučení další silomistry a dá se říct, že se stal virtuosem, protože silu věnoval celý svůj život a dokázal využít jeho technologické možnosti na maximum.“ A Luboš dodal: „Nejen že dokázal, ale stále dokáže. Pravidelně se k nám vrací na brigádu v období žní a občas zajde současným silomistrům silo „poštelovat.“
Po roce 1989 bylo votické středisko součástí ZZN Benešov, následně přešlo v roce 1996 pod společnost OBILA Kutná Hora a stalo se součástí Agropol Group, který se od 1.7.2009 stal akvizicí AGROFERTU, potažmo Primagry. A jak bylo silo obsazené personálně? V období od roku 1982 do roku 2003 byl vedoucím sila Josef Hrubý, otec současného vedoucího Luboše. Dalším vedoucím byl v letech 2003 až 2011 pan Švec a od roku 2012 votické středisko vede Luboš, který nahradil pana Švece po jeho odchodu do starobního důchodu. Luboš na sile začal od píky, nejprve pracoval jako řidič, později jako obchodní zástupce v ochraně rostlin. Jak vyprávěl pan Švec: „V šedesáti jsem po vstupu do AGROFERTU musel poznávat nové lidi a samozřejmě si s ohledem na pomalu se blížící odchod do důchodu vychovávat svého nástupce. Pokud však chcete někoho vychovat, musíte vybrat člověka, který k tomu má vztah. Luboš na sile vyrostl, následně k nám chodil na brigády a poté, co k nám nastoupil, byl v době našeho společného působení mojí pravou rukou.“ Luboš k tomu doplnil, že na jeho původní místo nastoupil Petr Žalud, který v té době dokončil vysokou školu. Nahradil ho na pozici obchodního zástupce, kterou zastává dodnes s velmi dobrými výsledky.
A jak se měli v době minulé zaměstnanci? Na sile jich bylo okolo 55. V té době výkup disponoval řadou služebních bytů, pořádaly se besídky, výkup měl vlastní autobus, kterým se jezdilo na zájezdy, koncerty, na rekreace na Zemplínskou Šíravu, pořádaly se letní tábory pro děti, zaměstnanci také mohli využívat podnikovou chatu u řeky Lužnice. Existoval také velmi zajímavý benefit, který byl hojně využíván. Vzhledem k tomu, že v okolí Votic se prodávalo hodně nekvalitní uhlí, byl velký zájem o uhlí z Ledvic. A protože votická doprava jezdila na sever s obilím do mlýnů a neměla zpětné vytížení, tak se z Ledvic vozilo uhlí pro zaměstnance, kteří pak měli slevu na dopravu a uhlí jim cenově vyšlo mnohem výhodněji a bylo kvalitnější.
Povinností v té době byla organizace oslav 1. máje, při které se zdobily alegorické vozy, a pak se šlo se do prvomájového průvodu. K tomu poslednímu bychom se už asi nechtěli vracet, nemám pravdu? Za pana Švece se začaly na středisku pořádat pravidelné dožínky s pečeným prasátkem a vánoční posezení, z čehož se stala tradice, ve které pokračuje Luboš dodnes.
A protože žně se nezadržitelně blíží, tak jaký bývá na votickém středisku jejich průběh? V počátku každého žně baví, ale v druhé polovině jsou už všichni unavení a mají toho dost, protože žně se nezastaví ani o víkendech, během celého léta. Doba se samozřejmě změnila. Kdysi přijel traktůrek, který přivezl pár tun a na roštu to nebylo ani vidět, nyní přijede souprava, která doveze přes 35 t najednou. Na Voticku jsou drobní zemědělci, kteří hospodaří při práci, takže se žně přesouvají spíše do odpoledních hodin a do víkendů. Večery bývají pracovním vytížením hodně výživné. Navíc, vzhledem ke klimatickým podmínkám ,,České Sibiře‘‘, začínají ve Voticích mezi prvními a končí mezi posledními středisky Primagry a stává se pravidlem, že končí i na začátku září. Po ukončení žní ale sezóna na středisku nekončí, žňový provoz jede dále z důvodu posklizňové úpravy obilovin. Celá naskladněná produkce se musí provětrat, přepustit a zchladit na skladovací teplotu. To vše trvá až do konce října, většinou o nočních směnách z důvodu využití chladných nocí. Když se Primagra rozhodne pro nákup kukuřice od našich partnerů, tak žňový režim končí až na konci listopadu.
Na závěr jsem Lubošovi položila otázku: „Kdybys měl shrnout, proč ti stojí za to tu být, co by to bylo?“ „Moje rodina pracovala v zemědělství, mám ke středisku vztah, protože tady pracoval můj táta a já tady vidím stále jeho stopy. Máme výborný pracovní kolektiv, který se vzájemně doplňuje a zastupuje. Projevuje se to i na sile ve Strančicích, které patří do naší divize. V letošním roce jsme například dokázali navýšit o třetinu hodinový výkon sila zásluhou elektrikáře Jirky Rytíře a údržbáře Petra Řezáče. Je to prostě o lidech, kteří v práci přemýšlejí a nenechávají to být tak, jak to je. A pan Švec k tomu dodává: „Člověk musí se svými podřízenými probrat všechny problémy, motivovat je, pochválit, musí je uctít, občas přitáhnout, ale pak zase povolit.“
