Tak jako každý rok je i letos je v našich provozech řada mladých lidí, studentů, kteří si během žní chtějí něco přivydělat, ale mimo to sbírají své první pracovní zkušenosti. I přesto, že v jejich přístupu k práci najdeme rozdíly, můžeme říci, že s nimi máme velmi dobré zkušenosti. Žně jsou sezonní záležitostí a ve většině provozů bychom to bez těchto brigádníků jen obtížně zvládali. Na odbornější profese se k nám většinou vracejí naši bývalí zaměstnanci, důchodci, ale jinak se opravdu jedná o prázdninové brigády studentů. Pravdou je, že i pro tyto studenty je brigáda přínosná. Svědčí o tom fakt, že se k nám řada z nich o prázdninách opakovaně vrací. Máme i případy, že takový mladý člověk u nás najde trvalé pracovní uplatnění.
Při této příležitosti jsem si vzpomněl i na svoje žňové brigády. Jako mladému studentovi, brigádníkovi, mi bylo nabídnuto místo sušiče obilí na posklizňové lince. Následoval půldenní kurz sušiče, stručné seznámení s obsluhou sušárny s dodatkem, že zbytek poznám sám. Musím říct, že to byla tvrdá praxe. Na sušárně se v průměru dvakrát denně něco porouchalo a celkově byla v zanedbaném stavu. Jako topné médium se používal mazut. První problém nastal v okamžiku, kdy bylo potřeba sušárnu zapálit, jelikož samozapalovací zařízení dávno nefungovalo. Takže praxe byla následující. Hadr se namočil do mazutu, ten se následně zapálil, pustily se ventilátory a zapálený hadr se strčil do hořáku. Žádný zákaz otevřeného ohně se nedal respektovat. Obvykle tak na třetí čtvrtý pokus suška chytla. Pak rychle seřídit přísun a odsun sušeného obilí, no a následovalo neustálé pobíhání okolo sušárny a ruční regulace toku materiálu a hlídání teploty, aby suška nechytla nebo nebylo obilí upražené. Po dvanáctihodinové směně jsem vypadal jak horník z OKD po šichtě a navíc jsem byl ještě celý zapatlaný od mazutu.
Na směně jsem byl s kolegou. Byl to zkušený skladník, jemuž se blížil důchodový věk. Se sušárnou ale nechtěl mít nic společného. Seděl na váze, vážil, zapisoval fůry s přiváženým obilím a odebíral vzorky. Dole ve váze měl basičku s vysokochlumeckým pivem a myslím, že ji měnil obden. Byl to člověk rozšafný, neustále vyprávěl vtipy a veselé historky, se suškou mi však nepomohl. Dodnes si pamatuji, jak stál ve dveřích váhy s pivečkem, když něco nefungovalo. A když jsem mu říkal: „Sakra, pane Bohouši, že byste mi taky někdy pomohl?“, tak vždy s úsměvem odpověděl, „víš, Jirko, já tady koukám, aby to šlo.“ Nicméně jak žně postupovaly, řadu závad se mi podařilo odstranit. Přišla praxe v ovládání sušárny, často jsem ji zapálil již na první pokus, vyhodil jsem filtry na mazut a suška již nezhasínala. Celou linku jsem dostal takzvaně do ucha. Již podle zvuku jsem poznal, jaký mám plamen, jak je který výtah zatížený a kde něco nefunguje. Přišly i chvíle, kdy jsem měl čas vyslechnout Bohoušovy vtípky. A když nám pak přidělili i nějaké brigádnice na zametání košů a úklid linky, bylo to docela fajn.
Hlavně mi ale tato brigáda přinesla řadu pracovních ponaučení. Pochopil jsem, jak důležitá je údržba a příprava. Následující rok jsem šel již o týden dříve a vše jsem si sám připravil. Asi bych to neměl psát, ale přesvědčil jsem se, že některé návody a směrnice v praxi prostě dodržovat nelze. Dalším ponaučením bylo, že teoretická příprava je jen začátek. Pouze vlastní práce a praxe v provozu člověka věci naučí. No, a poslední ponaučení bylo, že je důležité nejen vše odmakat, ale také to správně vykázat. Přibližně měsíc po skončení žní jsem obdržel diplom, pohár a odměnu za nejlepšího sušiče okresu s nejvíce odsušenými tunoprocenty při nejmenší spotřebě topného oleje. A to byla záležitost pana Bohouše, který tuto evidenci vedl, a opravdu asi nejen koukal, aby to šlo.
Takže věřím, že i dnes si naši brigádníci odnesou z brigády nejen nějakou vydělanou korunu, ale i první pracovní návyky a zkušenosti, a že jim to pomůže v dalším uplatnění, třeba i v našich firmách.
